Rasy

LIDÉ
Lidé patří v Cindii mezi rasu jednoznačně nejrozšířenější. Jejich přizpůsobivost a schopnost se rychle učit jim umožňuje přežít téměř v libovolných podmínkách - ale za cenu krátkých životů. Coby dominantní rasa se považují i za rasu nejmocnější, nejschopnější, nejrozumnější - což jim stěžuje vycházení s ostatními rasami.

Obecný popis

Průměrná výška lidského muže se blíží 180 cm, u žen je to pak kolem 165 cm. Narozdíl od některých jiných ras (elfové, gnómové) jsou lidští muži zpravidla na první pohled znatelně mohutnější než ženy. Díky jejich rychlému šíření a přizpůsobivosti se mohou dva lidé od sebe značně lišit - nejen výškou, váhou a celkově tělesnou konstrukcí, ale také barvou vlasů či kůže, poměrem některých částí těla vůči jiným a podobně.
Neexistuje jiná rasa, jejíž členové by si navzájem mohli být tak nepodobní. Přesto ale sdílí dost prvků na to, aby nebylo potřeba hovořit o další rase, byť samotní lidé mají tendence se vůči jiným lidem vyčleňovat, například právě kvůli barvě kůže (např. "černoši x běloši", byť mnohem častější je "jižané x seveřané" apod.).
Od elfů, jimž se trochu podobají, je hravě rozeznáte - kromě chování také podle uší, které nemají špičaté jako elfové, a také právě podle robustnější tělesné konstrukce a celkově tvrdším rysům.

Původ

Díky tomu, že lidé nemají takový smysl pro historii jako jiné rasy (obzvláště ty dlouhověké, jakými jsou např. elfové či trpaslíci), není přesně známo, co způsobilo jejich tzv. Putování. O této pouti obrovského množství lidí je známo jen to, že začala někde na východě a skončila právě překročením cindijských východních hor - zde v Cindii se pak lidské kmeny začaly usazovat, ty nejvytrvalejší došly až k západnímu pobřeží. Dalších pár staletí se lidé soustředili na pokrytí celé Cindie, až v posledních letech se začaly zajímat o zaoceánské plavby směrem na západ - ty ale zatím přinesly jen kusé a nejednoznačné zprávy.

Život v Cindii

Díky rychlosti množení, agresivitě, přizpůsobivosti a touze ovládat co největší kus země se podařilo lidem vytlačit všechny ostatní rasy ze všech krajů, které jsou lidé schopni obývat - což jsou fakticky všechny. Populace skřetích ras, která v době příchodu lidí ovládala spolu s elfy a trpaslíky většinu území (doba před příchodem lidí je charakteristická tím, že jsou cindijské národy zaseknuté v neustálé a ne vždy jen studené válce, kde ani jedna strana není schopna tu druhou vytlačit), je lidmi téměř vyhlazena. Aby nedošlo k podobnému konfliktu, jaký byl ten před příchodem lidí, uzavřeli trpaslíci a elfové s lidskými kmeny dohodu, díky které si elfové ponechali všechny větší hvozdy (a fakticky všechny ostrovy) a trpaslíci hory, zatímco lidé si ponechají kopce, pláně a další jen mírně zalesněné kraje umístěné spíše v nížinách - je to ostatně logické, za většinu tohoto území museli lidé zaplatit krví, tedy na něj mají nárok.
Během následujícího století lidé pokročili od kmenového uspořádání, se kterým do Cindie přišli, ke komplexnějším správním celkům, jakými jsou např. knížectví a království. Na začátku posledního století se pak hlavně díky společné víře podařilo národu Etejů sjednotit všechny severní lidské národy pod jednou císařskou korunou, což dalo za vznik Etejské říši, která přetrvává dodnes. Jižní národy, které se díky střední Cindie (která je značně divočejší než severní a jižní Cindie, neboť se zde stále potulují zbytky národů, které lidé dobyvačně rozprášili) částečně oddělily od seveřanů, se odmítli k Říši přidat a zachovali si svá vlastní království a knížectví.
V současné chvíli nejsou lidé pro ostatní cindijské národy hrozbou, neboť jižané si vybíjejí většinu agrese mezi sebou (byť mají tendence expandovat na elfí ostrovy) a severní říše pro změnu bojuje se svým zkorumpovaným centrem (tyto problémy s vedením říše blokují jakékoliv větší dobyvačné nápady) a ještě se snaží bojovat se zbytky původních národů, jakými jsou hlavně skřeti (díky tomu, že rychlostí množení lidem směle konkurují).
Lidé se zpravidla (pokud je neskolí nemoc či nepřízeň osudu, což je u lidí velmi časté) dožívají 70 let, byť se najdou tací, kteří dosáhnou až na stovku.

Povaha

Je téměř nemožné specifikovat lidskou povahu, protože lidé se mezi sebou velmi liší. V porovnání s ostatními rasami jsou ale známí svou horkokrevností, odhodláním a přizpůsobivostí - tyto tři vlastnosti jim získali v Cindie dominantní postavení, byť jsou nejmladším z národů. Také jsou občas až překvapivě tvrdohlaví, co se předsudků a názorů obecně týče, vzhledem k tomu, jak jsou schopni se přizpůsobovat okolním podmínkám. Někteří proto říkají: "Lidé sami se neumí přizpůsobit - to je jenom snaha přizpůsobit všechno okolo."
Nedá se říct, zda lidé tíhnou k dobru nebo ke zlu - není ani možné říct, že tíhnou k neutralitě. Mezi lidmi se najdou ti nejvíce zlí i ti nejvíce dobří.
Lidé jsou talenti na všechno - každý může umět cokoliv. Trpaslíci jsou nejlepší kameníci, gnómové alchymisti a elfové čarodějové - ale mezi lidmi najdeme jak mistry kameníky, tak výborné alchymisty i čaroděje. Zkrátka nedá se říct, v čem jsou lidé obecně nejlepší - snad jen v tom, že se mezi nimi najdou jedinci, díky kterým jsou lidé jako celek nejlepší ve všem. Jediná rasa, která lidem v přizpůsobivosti konkuruje, jsou gnómové, byť se lidem v tomto zdaleka nevyrovnají (snad je to dáno i tím, že gnómové nemívají tak silné odhodlání).
Na základě lidské horkokrevnosti a všestranosti vzniklo jedno takové lidské (a podle ostatních ras dost arogantní) přísloví:
"Chceš problém zabít? Požádej trpaslíka. Chceš ho ukecat k smrti? Popros elfa. Chceš novej problém? Požádej gnóma. Ale jestli chceš problém vyřešit - požádej člověka!"

Jazyk

Lidé v Cindii hovoří tzv. cindštinou.
Cindština (od Cindie) ve skutečnosti označuje dva jazyky.
Prvním z nich je ten, kterým lidé mluví dnes a který je jako vejce vejci podobný češtině.
Druhým jazykem, který označujeme také jako (Pra)Starou Cindštinu, je jazyk, kterým mluvili lidé v dávných dobách. Název "cindština" pochází z tohoto jazyka. Starou cindštinu si můžeme představit jako mix latiny, finštiny a perštiny. Nezachovalo se z tohoto jazyka příliš, fakticky jen názvy některých míst a měst (všechna lidská jména, která neznějí česky, mají svůj původ pravděpodobně ve staré cindštině).

Cindština (aktuální) je používána běžně a hovoří s ní snad všechny rasy, které kdy přišli s lidmi do styku, proto je to v Cindii nejrozšířenější jazyk.
Původní cindština zbyla jen v názvech měst a v textech Posvátných knih, kterým ovšem rozumí fakticky jen kněží, kteří z knih citují při obřadech, a teologové/lingvisté.

Ve Staré cindštině se "C" čte jako "S", což se v souvisejících názvech zachovalo, proto se "cindština" čte [sindština], Cindové [sindové], Cindie [sindie] a podobně.

ELFOVÉ
Jednou ze dvou dlouhověkých ras, které přišly do Cindie pravděpodobně jako první, jsou elfové. Jsou štíhlí a křehčí než lidé a žijí v lesích, kde hledají soužití s přírodou, ale nejsou to žádní slaboši či divoši - naopak disponují vysokou inteligencí a mají silný vztah k tradicím, milují umění a všichni do jednoho mají nadání pro magii. Byla to právě jejich rozvážnost a moudrost, která je donutila ustoupit horkokrevným lidem a přenechat jim pozici dominantí rasy v celé Cindii...

Obecný popis

Elfové jsou humanoidní člověku-podobné bytosti, které dosahují výšky zpravidla kolem 160 cm (podle legend bývali elfové vyšší a údajně se mezi nimi dřív našli i jedinci až 190 cm vysocí, to ale není potvrzeno). Muži jsou o něco mohutnější než ženy, rozdíl ale není ani zdaleka tak patrný jako u lidí. Elfové mají oproti lidem špičaté uši a nemají žádné tělesné ochlupení kromě vlasů, např. vousy tedy nerostou nejen ženám, ale ani mužům. Mají světlou barvu kůže a světlé (často stříbrné) nebo naopak hodně tmavé (obvykle namodrale černé) vlasy, nejčastěji pak mají modré či zelené oči. Působí křehčeji než jiné rasy, většinou i proto, že se jim v těle neukládá příliš mnoho tuku a spíše než k svalnatosti tíhnou ke šlachovitosti. Narozdíl od lidí netráví příliš mnoho času na poli, proto je jejich kůže jemnější. Díky všem těmto atributům jsou elfové považováni lidmi, gnómy a hobity za krásné, ostatními rasami, například skřety či trpaslíky, spíše za zženštilé.

Původ

Co je známo, tak elfové byli v Cindii odpradávna - žádné zprávy o jejich případném "příchodu" neexistují. Podle historie Cindie patřila dvěma nejstarším rasám - elfům a trpaslíkům -, kteří ji původně obývali v míru, ale díky odlišnostem brzo došlo ke konfliktu. Elfové vždy měli blíže k čisté živoucí přírodě, zatímco trpaslíci vždy uctívali spíše přírodu neživou, tu živou považujíce za buď nepřítele, nebo něco, co se dá použít a poté zahodit.
Proto elfové měli vždy blíže k životu v lesích, které jen šetrně upravovali kvůli vlastnímu pohodlí. Tyto nazýváme lesními elfy. Vypráví se i o národech stepních elfů, kteří ale byli vytlačeni nejprve skřetími národy a později také lidskými kmeny - potomci stepních elfů obývají ostrovy kolem Cindie a nazýváme je mořskými elfy. Ti se od svých pevninských příbuzných zas tolik neliší - jen způsobem obživy a o odstín tmavší kůží. Použijeme-li ovšem pro srovnání lidi, tak ani mořští elfové nemají kůži tmavou, jen ji mají méně světlou než elfové lesní.
Za zmínku stojí Temní elfové, kteří jsou příbuzní lesních a mořských (tzv. světlých) elfů. K oddělení těchto ras došlo téměř 3000 let před příchodem lidí na základě náboženských neshod (na uctívání Života postavené náboženství x kult Smrti). O Temných elfech si ale povíme jinde coby o samostatné rase.

Život v Cindii

Aby se vyhli konfliktům s lidmi, obydleli elfové hvozdy - hlavně ty, které by člověk musel pokácet, aby na jejich místě mohl žít. Elfové jsou k přírodě velice šetrní a často si staví své příbytky kolem kmenů stromů či na nich, aniž by museli cokoliv zatloukat do živého dřeva. K tomu všemu jim pomáhá magie, pro kterou mají elfové nadání a díky které dokážou částečně ovlivnit, jakým způsobem budou stromy v lese růst.
Elfové mají ze všech ras nejradši gnómy a hobity, neboť to jsou rasy, které netouží po konfliktu a mají úctu jak k přírodě, tak k elfům samotným. Nemají příliš v oblibě lidi, ale to je spíš proto, že je považují za děti, které si hrají s ohněm a které přitom nemohou potrestat. Lidé si za to mohou sami svou horkokrevností a neúctou k přírodě. Koho ale elfové opravdu nenávidí jsou skřetí rasy, se kterými již dlouhá staletí, možná tisíciletí, vedou permanentní válku, a trpaslíci. Nenávist vůči trpaslíkům původně vychází z reálné křivdy, o které ale dnes už nikdo nic neví - nenávist ale přetrvala a je udržována při životě odlišnostmi, mezi nimiž vyniká přístup k přírodě. Elfové navíc považují trpaslíky za primitivní, sprosté, agresivní a nevzdělané. Ničemu nepomáhá ani to, že ani jedna z ras nemá zájem na tom cokoliv měnit. Nenávisti ovšem trochu odlehčilo dlouholeté spojenectví ve válce proti skřetům a orkům.
Málokterý elf má nějaký větší zájem v silnějším přátelství s příslušníky jiných ras, což je způsobeno jak jejich dlouhověkostí (člověk se jen horko těžko dožije toho, aby ho mohl elf považovat za svého přítele), tak určitou zahleděností do sebe související s pocitem dokonalosti (viz. Povaha). Tíhne-li elf ještě k tomu k aroganci (viz. Povaha), moc to situaci neulehčuje.
Elfové se řadí mezi dlouhověké rasy - dožívají se zpravidla 250 let, existují ale i případy, kdy se elf dožil celých 3 století. Protože se ale elfům příliš netvoří vrásky a nemají žádné ochlupení kromě vlasů, vypadají až do svých 150 let stejně mladí jako 20-30 letý člověk. Dospělosti elf dosahuje zpravidla kolem 50. roku svého života.

Povaha

Díky své dlouhověkosti nemají elfové kam spěchat. Na základě tohoto jsou považováni za nerozhodné, váhavé - dlouho trvá, než se do něčeho rozhoupají. Dlouho si dělají přátele a nepřátele - a ještě déle na ně zapomínají. S každým rozhodnutím si dávají na čas, do ničeho se příliš neženou.
Nadevše milují veškerý život kolem sebe a snaží se ho chránit, čímž tíhnou k jasnému Dobru. Ke světu kolem sebe jsou šetrní a snaží se ho nezneužívat.
Kombinace těchto dvou vlastností způsobuje, že elfové nejsou příliš přizpůsobiví a ani nemají příliš rychlý pokrok, oproti lidem je ale zvýhodňuje mnohem vyšší vyspělost (hlavně mentální) a zároveň i dlouhý věk (protože pokud porovnáte někoho s 40 lety zkušeností a někoho se 160 lety zkušeností, je jasné, kdo má navrch).
Elfové mají silný vztah k umění a to ve všech jeho podobách, ostatně jsou umělecky velmi talentovaní, vynikají také v rétorice. Na druhou stranu jejich slabinou je jakákoliv technika, byť existují mezi nimi i velmi dobří např. kováři (což je ale opět způsobeno tím, že mají více než století na to se učit).
Stejně tak mají všichni elfové, údajně bez výjimky, magické nadání. "Elfové přišli s magií jako první - je to jejich dar ostatním národům. Kromě trpaslíků, ti jsou na ni příliš hloupí."
Své emoce nedrží na uzdě, dávají jim volný průchod, ale jejich projevy jsou méně znatelné - spíše se usmějí než zasmějí, spíše uroní jednu slzu, než že by se naplno rozbrečeli.
Protože se elfové považují za nejstarší a nejmoudřejší z ras, bývají často dost arogantní, což jim bývá vytýkáno stejně jako lidem jejich horkokrevnost. Mají rádi vše kolem sebe - ale také na všechno shlížejí z vrchu. Obzvláště ke sklonku života mají tendence se považovat za téměř dokonalé. Zlé jazyky o nich tvrdí: "Káže skromnost, a přitom se pyšní, káže umírněnost, a přitom by chtěl kralovat všem okolo - elf, to je král všech pokrytců."
Elfové naproti tomu říkají:
"Namyšlený je ten, kdo si myslí, že umí, co neumí. Ten, kdo jen ví, že umí, si je pouze vědom svých schopností - a znát své schopnosti je základ k jejich použití."
A je potřeba dát elfům za pravdu, že v tom, na co se zaměří, bývají velice schopní - jejich dovednosti často vyráží dech, ať už se týkají politiky, architektury, umění či boje.

Jazyk

Elfové mají svůj vlastní jazyk, tzv. Elvi'nir neboli v překladu "elfí řeč".
Díky vlivu lidí (a tomu, že elfové nechtějí, aby lidé jejich jazyk uměli) se původní elfštinou hovoří spíše jen v oblastech lidmi nepříliš obydlených či při obřadech, tedy i lesní elfové v běžné konverzaci často hovoří cindštinou, nemluvě o městských elfech, kteří elfštině úplně uvykli.
Cindštinu elfové díky své inteligenci ovládají dokonale a zpravidla zvládají tento jazyk lépe než lecjaký člověk (neboť lidé, jak je známo, mají obzvláště se spisovnou verzí jazyka problémy).

Přesto ale zmíníme, že elfština, narozdíl od trpasličího jazyka, není vykradená z Tolkiena - tj. není to ani Quenya ani Sindar. To poznáte, když se podíváte na místa, kde je elftšina zachována - zpravidla to jsou názvy postav souvisejících s jejich náboženstvím. Každopádně neexistuje žádný eflí slovník a elfština je přesto podobná tomu, co znáte třeba právě z Pána Prstenů, takže pokud byste chtěli použít pár elfích slov, stačí si vymyslet nějaký vznešený, vzletný a jemný... blábol. A nebo použít své znalosti Quenya/Sindar. ;)

Název jazyka, Elvi'nir, vychází ze slove "elvi", což znamená "elfové" ("élv" = elf; slovo "elf" vzniklo vlastně chybným odposloucháním a přepisem), "nir" pak znamená "jazyk".
Pro zajímavost: To znamená, že když je elfské slovo pro "trpaslík" "rút", pak "trpaslíci" jsou "ruti" a "trpasličtina" je "Ruti'nir".
To poukazuje na to, že elfština má ve zvyku vytvářet nová slova tím, že přidá nový kořen, který připojuje apostrofem - výskyt apostrofů je tak poměrně častý.

V elfštině se měkké "i" po "t" či "n" čte sice změkčele, ale jinak jako tvrdé "y", tj. například "ruti" se čte [ruty]. To platí pro všechny elfí názvy.

TRPASLÍCI
Spolu s elfy obývají Cindii od počátku věků - trpaslíci. Prý stvořena z železné rudy, tato nízká a podsaditá, ale mohutná a houževnatá stvoření obývají pásy hor kolem Cindie a chrání ji před útoky zvenku. Mají silný vztah k tradicím, ctí své předky, vydrží velkou fyzickou i psychickou námahu, jsou veselí a hluční, zbožňují pivo, sekery a své dlouhé vousy zaplétají do copů - tato rasa je sice také dlouhověká, ale od elfů se liší tak, jako se liší den a noc.

Obecný popis

Trpaslíci dosahují výšky jen 120 cm, ale při své silně robustní konstrukci váží stejně jako dobře urostlý člověk - ne zbůhdarma vzniklo pořekadlo, že správný trpaslík je tak široký, jak je vysoký. Jejich velikost budí na první pohled respekt, neboť jejich váha skutečně není ani zdaleka dána jen břichem, byť i to je (důsledkem častého pití piva) charakteristickým znakem trpaslíků, a díky ní trpaslíky bez problémů rozeznáte od půlčíků, kteří jsou vedle nich podstatně drobnější. Trpaslíci mají široké ruce i nohy s chlupatými chodidly (podobně jako půlčíci) a na tvářích si pěstují pokud možno co největší plnovous, který je u jejich rasy měřítkem společenského postavení. Kromě péče o svůj vous, který často zaplétají do složitých copánků, se o svůj zevnějšek trpaslíci příliš nestarají - netíhnou ani k pestrým barvám ani ke šperkům jako třeba lidé či elfové. Mají hrubé ruce a uši nemají narozdíl od půlčíků špičaté (pomocí čehož vylučují jakoukoliv příbuznost s gnómy či hobity).
Trpasličí ženy jsou podstatně drobnější, rozdíl je ještě markantnější než u lidí - i přesto jsou ale trpasličí ženy robustnější a díky tomu také snadno rozpoznatelné od gnómů či hobitů. Na tvářích jim nerostou vousy, ale velmi světlé chmýří, které je pro trpaslíky velmi přitažlivé (a platí, že čím drsnější toto zdálky neviditelné chmýří je, tím je trpaslice pro ostatní trpaslíky atraktivnější). Následující citát je dost možná vtip vymyšlený příslušníkem jiný rasy: "Jednou sem potkál robu, čo měla fůsy ako můj děda - no byla to parádní ženská!"

Původ

Podobně jako je tomu u elfů, žádný z historických svazků nepopisuje příchod trpaslíků do Cindie - podle všeho v ní tedy trpaslíci žili od pradávna. Nasvědčují tomu obrovské podzemní síně v horách, které jsou staré nejspíše tisíce a tisíce let. O čem už se ale historické svazky zmiňují, alespoň tedy ty nejstarší, je, že trpaslíci původně nežili pouze v horách, ale obývali také kopcovité nížiny, ze kterých ale byly vytlačeni elfy a skřetími národy. V době příchodu lidí už trpaslíci obývali pouze hory, ve kterých nemají konkurence a které vždy pečlivě střežili.
V Cindii žije pět trpasličích národů, tzv. klanů, které obývají různé části severních a východních hor, vzhledově ani kulturně se od sebe ale příliš neliší.

Život v Cindii

Trpaslíci vždy byli spíše tajnůstkařští a nedůvěřiví vůči ostatním rasám. Byť přicházeli do kontaktu s ostatními rasami, málokterý netrpaslík (nepočítaje gnómy) měl možnost se podívat do trpasličích síní. V době, kdy lidé obsadili nížiny, již byli trpaslíci dávno z nížin vytlačeni skřetími národy, zvyklí žít čistě v horách - a tento stav jim ostatně vždy vyhovoval, neboť nebýt jejich do hor vyhloubených měst, byly by hory vysoce nehostinným prostředím. Potravu si trpaslíci zajišťují z políček na svazích hor (je jen pověra, že trpaslíci žijí výhradně podzemí - v okolí vchodů do podzemních měst si budují nízká stavení trpasličí zemědělci i pastevci), lovem a z podstatné části obchodem - jejich zásobitely jsou hlavně gnómové, se kterými jako s jedinou z ras mají trpaslíci kladný vztah (pravděpodobně díky jejich pozitivnímu přístupu k technice, nerostům a podobně). S lidmi trpaslíci mají neutrální vztah, který je založen hlavně na obchodu - jinak na lidi hledí spíše s despektem, neboť podle nich lidé nemají dostatek cti a hrdosti. Podobný mají přístup k hobitům, se kterými ale do kontaktu příliš nepřicházejí - jejich nepřáteli jsou pak elfové, které považují za zženštilé a arogantní. Původní křivda, která nevraživost odstartovala, byla již dávno zapomenuta, ale nesnášenlivost přetrvala, byť jí bylo odlehčeno dlouholetým spojenectvím elfů a trpaslíků v boji proti skřetím rasám, kterým před pár staletími přestala stačit ta většina Cindie, kterou už obývaly.
Důlěžité je ale také zmínit, že trpaslíci již několik tisíciletí vedou vleklou válku s Temnými elfy, kteří po vyhnání z lesů a hvozdů osídlili část hor a od té doby trpaslíky neustále napadají i za pomoci černé magie. Ačkoliv zbylé elfí národy nechtějí být s Temnými elfy spojovány, přecijen to k elfo-trpasličí nevraživosti přispívá. Temní elfové jsou trpasličí vůbec největší nepřátelé - a "světlí" elfové jsou holt svým temným příbuzným přecijen podobní.
V trochu jiné situaci jsou trpaslíci, kteří žijí mezi lidmi - opustili svá města buď kvůli vyhnanství (něčím se provinili) či kvůli obchodu a založili si domovy v lidských městech. Zde jsou často obyvateli šikanováni, na druhou stranu se trpaslíci dokážou dobře bránit, díky čemuž si vybudovali silnou pověst někoho, s kým není radno si zahrávat. Svou odtažitost dávají najevo i zde v lidských městech - zatímco gnómové, když se v lidském městě usadí, s lidmi bez problémů splynou, trpaslíci si, jakmile jich je víc pohromadě, budují vlastní "trpasličí čtvrtě", ve kterých lidé nejsou vítáni. Jakmile dosáhne čtvrť dostatečné velikosti, vybojují si trpaslíci u místních lidských autorit možnost mít Radu Starších, která má pravomoce nad celou trpasličí čtvrtí, vyjednává za trpaslíky s vůdci lidí a řeší i případy, kdy se lidé na trpaslících doupouštějí bezpráví. To vše je možné hlavně díky tomu, že trpaslíci jsou - také díky své dlouhověkosti - neuvěřitelně zručnými řemeslníky a často to jsou oni, kdo budují kamenné hradby kolem měst. Jejich schopností tak vzbuzují respekt - a jejich peníze samozřejmě závist, ve výsledku se tedy nepřátelství ještě více stupňuje a lidé se jen snaží přijít na způsoby, jak získat trpasličí zlato pro sebe.
Trpaslíci se dožívají zpravidla 200 let, díky čemuž je spolu s elfy řadíme mezi dlouhověké rasy. První dospělosti dosahují ve 35 letech, ale všech svých trpasličích práv nabývají až kolem 50. roku svého života.

Povaha

Podobně jako u elfů trvá dlouho vybudovat přátelství s trpaslíkem - jak se u trpaslíků říká: "Rozdíl mezi známým a přítelem je 100 let.". Díky tomu je pro člověka velice obtížné se s trpaslíkem opravdu spřátelit - nejčastěji pevné přátelství mezi člověkem a trpaslíkem vzniká tak, že se dotyčný trpaslík dobře znal s rodiči a prarodiči dotyčného člověka. Stejně tak pokud si trpaslík vybuduje nepřítele, dlouho trvá, než odpustí a zapomene - zpravidla k tomu nikdy nedojde.
Narozdíl od elfů nejsou trpaslíci váhaví (byť v pozdějších letech také dlouze zvažují svá rozhodnutí a jen tak se do něčeho nenamočí), ale naopak jsou podobně jako lidé proslulí svou horkokrevností. Bývají bujaré povahy, milují pivo, jídlo a zábavu, kromě sochařství, kovářství a architektury ale nemají žádný vztah k umění. Jsou hodně hrdí a vlastenečtí a když se k něčemu odhodlají, tak zpravidla dojdou do cíle - a nebo zemřou na cestě k němu. Jejich odhodlání a tvrdohlavost je způsobena jejich hrdostí - trpaslík by raději zemřel, než aby porušil slovo.
Trpaslíci bývají velice zběhlí v práci s nerosty, jsou tedy často výbornými řemeslníky.
Mezi trpaslíky se používá jeden důležitý předmět základní potřeby - a tím je tzv. Rubačka. Rubačka je původně sekera s dlouhým toporem, které je dlouhé tak akorát, aby se o ni mohl trpaslík pohodlně opírat. Je to nástroj, zbraň a zároveň hůl na náročné cesty. Význam rubačky je obrovský v klanových sídlištích - a se vzdáleností klesá. Mezi lidmi se pohybují trpaslíci, kteří mají svoji sekeru, které třeba říkají rubačka, ale ta už zdaleka nesplňuje parametry původní rubačky. Platí ale, že trpaslík nedá svoji sekeru z ruky - a když nabídne pomoc slovy "chceš půjčit moji rubačku?", půjde se svojí sekerou pomoci sám: poměrně zajímavost u rasy, která si všeobecně nepotrpí na metafory.
Zatímco elfové jsou všichni nadaní pro magii, trpaslíci jsou přesným opakem - žádný z trpaslíků, bez výjimky, neovládá magii; naopak jsou trpaslíci známí svou odolností vůči jakékoliv magické manipulaci.
"Tož to je jednoduchý. Přišla elfiska s tou svoji magijou - a všechny rasy se ji počaly učit, aby se jí mohly bránit. Jenže my nie - my věděli, že dyž magii přijmeš, budeš vůči ní slabší. My jsme řekli NIE! Táhni se svojů magijou! A proto ji neumíme - prečo taky. Nám stačí rubačka."

Jazyk

"Jejich název pro tento jazyk byl Khuzdul, což znamená prostě "Trpasličtina", Trpaslíci se sami nazývali Khazâd." - Mindon Epoderax (fantasyplanet.cz)

Protože není potřeba vytvářet nový trpasličí jazyk, je Sferijská (resp. Cindijská) trpasličtina "vykradená" z Tolkiena.
Samozřejmě trpaslíci tímhle jazykem běžně nemluví (a když už ho bude chtít hráč použít, stačí si vymyslet nějaký "podobně znějící blábol").

"Trpasličtina byla jak těžká, tak kokafonická. Dokonce i první elfí učenci se jí vyhýbali" (Letters:31). Ale i když se někdo chtěl učit Khuzdul, Trpaslíci sami nebyli ochotni jí učit. Jejich vlastní jazyk byl "tajemstvím, které neochotně odhalovali, dokonce i svým přátelům" - Tolkien + Mindon Epoderax

Pro zajímavost: Rozbor jazyka a slovníček naleznete v anglickém článku.

Trpaslíci běžně hovoří nářečím lidské řeči. Tento jazyk je kombinací slovenštiny a moravštiny a dalších českých nářečí, tj. například "Co to děláš?" je "Čo to robíš?". Jak moc bude hráč češtinu "trpasličit" je čistě na něm.

GNÓMOVÉ
Lidé si je často pletou s hobity a oběma rasám říkáme "půlčíci" - jsou to gnómové. Podobní elfům a lidem, ale výškou poloviční, vychytralí a mazaní, dobří počtáři, technicky nadaní a s velkým smyslem pro umění, nemají v Cindii vlastní kus země, a tak buď splývají s lidmi, nebo kočují napříč Cindií a zprostředkovávají obchod nejen mezi národy lidí, ale také mezi různými rasami, těžíce tak z jejich nevraživosti.

Obecný popis

Gnómové jsou kolem 100 cm vysoké humanoidní člověku-podobné bytosti. Narozdíl od trpaslíků či hobitů, kteří jsou podobně vysocí, se ovšem lidem podobají nejvíce - poměr hlavy, trupu a končetin mají stejný jako běžný člověk, tedy se na pohled jedná jen o "zmenšeného člověka" (nejsou to ale liliputi, tj. gnómové jsou samostatná rasa, nikoliv lidé s vadou růstu, byť ti bývají s gnómy či hobity často zaměňováni). Od hobitů se liší tím, že zpravidla nebývají tak buclatí a mívají značně delší a hubenější prsty na rukou. Od trpaslíků není těžké gnómy rozeznat, protože trpaslíci, byť při podobné výšce, jsou podstatně větší. Od trpaslíků je rozeznáte také podle uší, které mají stejně špičaté jako třeba elfové či hobiti. Stejně jako většina ras mají světlou barvu kůže.

Původ

Gnómové jsou spolu s hobity údajně nejmladší rasou v Cindii, tedy jejich výskyt je znám až delší dobu po začátku lidského osídlení. Narozdíl od lidských kmenů, které do Cindie přitáhly z východu, půlčíci (tímto slovem označujeme gnómy a hobity dohromady) údajně připluli na lodích ze západu. Do Cindie je ovšem dostala pravděpodobně spíše zvědavost než dobyvačnost - jejich nedostatek nadšení pro vedení válek (obzvláště když si mohli za nepřítele zvolit jedině zkušené elfy či trpaslíky nebo značně početnější a agresivnější lidi) ostatně ovlivnil i způsob, jakým gnómové v Cindii žijí. Gnómové nemají v Cindii žádnou vlastní zemi, byť ojediněle existují gnómí vesnice převážně na místech, která byla původně osídlena nějakou z ras, kterou Cindijské národy považovaly za společného nepřítele (např. skřeti).
Existuje teorie, že hobiti, kteří byli v Cindii dříve než gnómové, jsou ve skutečnosti jejich jakýmisi zaoceánskými příbuznými, proto jsou obě rasy souhrně označované za "půlčíky". Na západě za oceánem jsou údajně "země půlčíků", na které zatím nevkročila lidská noha - o podrobnostech se toho ale příliš neví.

Život v Cindii

Protože v Cindii neměli gnómové vlastní místo, byli nuceni splynout s některým ze stávajících národů. Tímto národem se stali lidé, protože přes svoji xenofobii a rasismus jsou jednou z nejpřizpůsobivějších ras - navíc ovládají relativně velké území (které nemají plně obydlené, což je v přímém kontrastu s trpasličími síněmi) a je tedy snažší se k nim nastěhovat než např. do elfího hvozdu. Aby si našli uplatnění a dokázali se prosadit v spíše nepřátelském prostředí, využili gnómové jedinečné příležitosti - stali se obchodní spojkou mezi elfy, trpaslíky a lidmi, třemi největšími národy, které jsou sice spojenci a nevedou spolu otevřené války, ale příliš se nesnáší na to, aby byly ochotny spolu ve větší míře obchodovat. Koupit elfí luk od elfa je někdy problém (prodá vám ho? A opravdu ho od něj chcete?), ale jakmile ho prodává gnóm, takový problém nenastává. Díky neustálým obchodním cestám vytvořili gnómové fakticky kočovný národ, který se v lidských městech zdaleka neusazuje tolik jako např. trpaslíci. A když už, pak se často jedná o jednotlivé domky rozházené po městě, což je v přímém kontrastu s vyhraněnými trpasličími čtvrtěmi, které v každém lidském městě vznikají sotva se tam nastěhuje dostatek trpaslíků k zaplnění alespoň jedné ulice po obou stranách (k tomuto jevu dochází hlavně ve větších lidských městech do vzdálenosti 100 mil od trpasličích hor).
Gnómové se dožívají až 100 let a jenom o pár let tak přežívají lidi.

Povaha

Gnómové se vždy snadno pro něco nadchli a málokdy vydrželi nečinně sedět na jednom místě, což bylo ještě více prohloubeno kočovným způsobem života. Jsou velice zvídaví, rádi poznávají nové kraje a nové tváře a povahy a mají dobrý vztah k umění, hlavně tedy k hudbě a malířství. Gnómové jsou ale známí také svým technickým smyslem - spousta šikovných praktických vynálezů pochází právě od gnómů. Kromě řemesel včetně architektury mají také nadání pro alchymii a tedy i magii. V kombinaci s jejich obchodním smyslem a celkovou vynalézavostí si vybudovali zvláštní místo v lidské společnosti, kdy spousta lidí je z čistého rasismu či závisti nemá ráda, před nimi si ale nedovolí nic říct, protože by se bez nich neobešla.
Charakterově jsou gnómové vyhlášení svou zvědavostí, trefností, roztržitostí a pragmatismem. Z jejich vzdělanosti si střílí jeden vtip: "Víš, jak chytit gnóma do pasti? Stačí ji přikrýt plachtou."
Gnómové jsou považováni za národ bezvěrců - vše, co je zajímá, je technika a celkově fungování všeho, co vidí kolem sebe, nikdy si nepotrpí na mýty. Neuctívají žádného boha (až na výjimky, které většinou přebírají prvky cizích náboženství) a zároveň nikomu jeho boha neberou - poslední, do čeho byste se mohli s gnómy dostat, je náboženský konflikt. I pokud se ho pokusíte vyvolat, gnómové se s vámi o náboženství prostě bavit nebudou. "Kdyby gnóm potkal boha, nejspíš by ho nejprve párkrát rozebral a zase složil, pak by si ho namaloval - a potom by ho tam nechal jen tak ležet, jak by vyrazil hledat dalšího."
V minulosti prý byli gnómové zbožnější, i tehdy ale uctívali spíše přírodní prvky (např. Slunce), aniž by jim dávali nějakou božskou podobu (jak je tomu např. u lidí).

Jazyk

Gnómové i hobiti běžně hovoří standardní cindštinou, tedy jazykem lidí (= čeština), kterou ani nekomolí (jako je tomu např. u trpaslíků).
Mají i vlastní jazyk (kterým hovoří jak gnómové, tak hobiti), který ovšem v dnešní době používají i mezi sebou spíše jen při slavnostních příležitostech. Tento jazyk je poměrně podobný jazyku elfů, i když je poněkud těžkopádnější a méně melodický.

Zajímavé je, že zatímco lidské slovo "elf" vychází z elfího "élv", které skutečně označuje člena elfího rodu, lidské slovo "gnóm" je převzaté z půlčického "gnoam", což znamená "obchodník". Hobiti sami sebe ve svém jazyce označují jako "heiab", což je nejspíš ne náhodou podobné slovu "hobit" (které se dá přeložit jako "jižan", ačkoliv je to spíše ekvivalent lidských slov "běloch", "černoch" apod.). Gnómové sami sebe označují "rohib", tento pojem ale lidé neznají. Pokud by chtěl hobit či gnóm ve svém jazyce říct souhrně "půlčík", řekl by "naitoh" (toto slovo funguje stejně, jako pro lidi funguje souhrné slovo "člověk" či "lidé").
Pro označení obou ras najednou lidé používají slovo "půlčík".

HOBITI
Spolu s gnómy jsou označováni za půlčíky, ale byť mají mnoho společného, včetně původu, v mnohém se liší. Jsou malí a často obtloustlí, neboť mají rádi jídlo, zabývají se zemědělstvím a spíše než rozvitou úvahu ocení vtip. V mládí sice vyrazí na dobrodružství, ale vždy je to brzy přejde a raději se usadí, maje prostý a jednoduchý život plný dobrého jídla, pití, přátel a rodinného krbu.

Obecný popis

Hobiti jsou humanoidní bytosti silně připomínající člověka s tím rozdílem, že dorůstají do výšky pouhých 90 cm, mají velmi tvrdou kůži na chodidlech (protože zpravidla nepoužívají boty), která mají také značně chlupatá, špičaté uši a zpravidla o něco málo robustnější konstrukci než gnómové. Od gnómů je těžké je rozeznat, ti se od nich zpravidla liší jen tím, že jsou vyšší a útlejší. Hobité mají také o něco širší prsty. Mají pozitivnější vztah k jídlu než gnómové, díky čemuž mívají břich a i ve tváři bývají buclatější (a na člověka tak působí přívětivěji než gnómové s jejich ostře řezanými rysy). Oproti gnómům také mají tmavší odstín kůže (byť stále má jejich pokožka světlou barvu - tmavě hnědou a tmavší odstíny pokožky můžeme zaznamenat jen u některých lidí).
Stejně jako gnómy je od trpaslíků rozeznáte snadno - trpaslíci jsou podstatně větší a pěstují si výrazný plnovous.
Podobnost s gnómy poukazuje na nějakou příbuznost a protože obě rasy připomínají malého člověka, jsou dohromady nazývány "půlčíci".

Původ

Hobité připluli do Cindie stejně jako gnómové na lodích ze západu více než půl století po příchodu lidí a protože gnómové je následovali až o pár let později, jsou druhým nejmladším cindijským národem. Sice se obě rasy dostaly do Cindie v podobném čase, jinak si ovšem šly každá svou vlastní cestou. Stejně jako gnómy ovšem hobity do Cindie přivedla spíše zvědavost než dobyvačnost. Podařilo se jim obsadit několik málo krajů, kde si založili vesničky, i když jich moc není - ostatně se předpokládá, že hobitů je v Cindii podstatně méně než gnómů, možná dokonce tak málo, že by jim v případě konfliktu hrozilo vyhlazení.

Život v Cindii

Narozdíl od gnómů nejsou hobité ani zdaleka tak technicky nadaní a vynalézaví. Jsou to velmi schopní zemědělci, proto zatímco gnómové utvořili kočovný národ, hobité se vždy někde usadili. Přesto v nich je ale jakási vrozená touha po dobrodružství, kterou sdílejí s gnómy, a tak je u hobitů zvykem, že po dosažení dospělosti (ve 20 letech) vyrazí na 10 let na cesty do světa, z nichž se ve svých 30 vrátí s něčím cenným pro vesnici a samozřejmě s informacemi o okolním světě. Po návratu již zůstávají ve své rodné vsi, kde založí rodinu, vychovají děti a poklidně zemřou stářím. Díky těmto mladým hobitům, kteří vyrážejí do světa, získává hobití rasa pověst rozpustilých šprýmařů, kteří se do všeho vrhají po hlavě - takhle mladí totiž hobité z nějakého důvodu netouží po ničem jiném, než se dostávat do problémů. Gnómové považují proto hobity za nedospělé, protože byť sami jsou také veselé povahy, snaží se přecijen být o něco vážnější a klást větší důraz na svůj technický i umělecký intelekt. Podle gnómů by měl být hobit prohlášen za dospělého ne ve 20, ale ve 40 letech, protože teprve tehdy se jejich šprýmařská povaha začíná poněkud zklidňovat. I přes určité neshody spolu hobité a gnómové vycházejí poměrně dobře, byť spolu jednají s určitou nedůvěrou, která má kořeny pravděpodobně ještě za oceánem, odkud půlčíci přišli. "Občas přemýšlím, jestli ten přede mnou je skutečně gnómí mladíček, co mu ještě život nedal rozvahu, nebo jenom hubenej hobit."
Hobité mají kladný vztah se všemi rasami, i když zdaleka ne tolik jako gnomové. S lidmi si často vyměňují zemědělské zkušenosti a díky své pracovitosti často mají dost jídla pro vesnici svoji i nedalekou vesnici lidí, důležitost jim ale trochu snižují mladí hobité, kteří chodí do lidských měst tropit neplechy. Elfy i trpaslíky obdivují, ale protože nemají takový vztah k umění či technice jako gnómové, nedosahují jejich oblíbenosti. "Vaření je řemeslo, ale kulinářství, to je taky umění! Proč bychom přece měli dvě jména pro jedno a to samé?"
Hobité se dožívají zpravidla 90 let.

Povaha

Hobité jsou známí jako prostý národ zemědělců, který si libuje v obyčejných zábavách a o nějaké vysoké umění, výzkum či magii se příliš nestará. Stejně jako gnómové nemají žádné své bohy, věří jen v přírodu, ke které se modlí kvůli úrodě - díky tomuto aspoň nemají tak ateistickou pověst jako gnómové.
Jsou pracovití a zruční a vydrží velkou fyzickou i psychickou zátěž. Milují různé žerty, často velmi škodolibé, a obzvláště v mládí jim příliš nezáleží na soukromém vlastnictví - jiného hobita by hobit nikdy neokradl (a nikdy by s ničím nezašel dál než k nějakému, byť třeba trochu nevhodnému, žertu), ale když vyrazí do světa, často čekají na příležitost něco uloupit a zmizet do noci, schovat si to a pak to na konci svých cest přinést do rodné vsi - tento koníček, sběratelství, částečně sdílí s gnomy. Není mezi nimi příliš mnoho známých bojovníků či čarodějů, ale různých hobitích akrobatů, herců a zároveň kapsářů už zažila Cindie spousty.
Stejně jako gnómové jsou zvědaví, ale tato zvědavost mizí sotva se vrátí ze svých cest a usadí se.
V minulosti prý byli hobiti zbožnější, i tehdy ale uctívali spíše přírodní prvky (např. Slunce), aniž by jim dávali nějakou božskou podobu (jak je tomu např. u lidí).

Jazyk

Viz. Gnómové.

PŮLELFOVÉ
Potomci lidí a elfů - to jsou půlelfové. Je jich jen pomálu, nemají proto žádný vlastní národ. Po lidech zdědili přizpůsobivost a rychlost úsudku, po elfech zase jejich nadání pro magii a umění. Podobnější lidem, žijí právě mezi lidmi.

Obecný popis

Půlelfové v sobě snoubí vlastnosti obou svých rodičů s tím, že jsou podobnější lidem. Výška muže je kolem 170 cm, ženy bývají jen o kousek nižší. Jsou robustnější než elfové, tvář ale mají jemnější než lidé, stejně tak v porovnání s lidmi tíhnou spíše ke šlachovitosti. Barva kůže i vlasů se liší - záleží na tom, kdo byl jejich lidský rodič. Přesto ale mívají kůži o odstín světlejší než lidé.
Jejich uši jsou často jemně zašpičatělé, tak, že si toho na první pohled nikdo ani nevšimne. Výjimky ovšem mají naplno zašpičatělé uši, které pak způsobují nedorozumnění, zda se jedná o člověka či elfa - na první pohled totiž běžného půlelfa nepoznáte, až při druhém pohledu si všimnete, že má jemnější rysy a tělesnou konstrukci než člověk a že z něj sálá - v jeho gestech, mluvě i kouzlu osobnosti - určitá "elfskost" (kterou oplývají hlavně elfí ženy a která učarovala tolika lidským mužům, že bez ní by snad ani nebylo potřeba o půlelfech psát).
Aby lépe splynuli s lidmi, nechávají si půlelfové-muži často narůst vousy, které jim narozdíl od elfů rostou.

Původ

Samotný původ je poměrně jasný - půlelf je dítětem člověka a elfa. Je považováno za pravidlo, že mužem byl člověk a ženou elfka - lidé totiž, narozdíl od elfů, jsou mnohem více ovládáni chtíčem a obzvláště v dobách konfliktu (byť konflikty mezi lidmi a elfy byly v Cindii spíše lokální, takže se o nich ve většině historických knih ani nedočteme) mají větší tendence znásilňovat ženy druhé strany. Elfové zpravidla odmítají se o takového potomka člověka starat a při nejbližší příležitosti ho podstrčí nějaké lidské rodině, která se ho, nevěda, že má v sobě dítě elfí krev (ta se začne projevovat až později), ujme. Jeden z důvodů, proč elfové prý odmítají půlelfa vychovávat, je, že elfí novorozeňata prý nekřičí, zatímco lidská a půlelfí ano - a tento křik je pro elfy nesnesitelný. Toto je ovšem pravděpodobně jen smyšlená povídačka.

Život v Cindii

Jejich obvyklý původ je i důvod, proč jsou půlelfové více přijímáni jinak rasistickými lidmi - obvykle "moudřejší" elfové považují půlelfa za něco poskvrněného, zatímco prostý a obvykle agresivní člověk, který by byl pro příslušníka jiné rasy obvykle hrozbou, si při pohledu na půlelfa často uznale řekne, že "Jeho taťka musel bejt pěknej kanec!"
To se samozřejmě netýká celé lidské populace, stejně jako není celá lidská populace ovládána krvelačným rasismem, ale někdy pouze xenofobií a nedůvěrou.
Není rozhodně moudré, aby půlelf vyváděl lidi okolo z omylu a říkal jim, že to jeho matka byla člověk - pro něco takového by lidé neměli pochopení a mohly by tohoto "elfího bastarda" i ohrožovat na životě.
Půlelfové mají s lidmi jinak mnoho společného, proto v jejich společnosti snadno přežívají. Je-li odhalena jejich elfí krev, mohou být lehce diskriminováni, jinak jsou ale často i schopnější než lidé - z jejich řad se verbují ti nejlepší umělci i bardi. Zajímavé je, že ačkoliv mají půlelfové podstatně větší nadání pro magii než lidé, na půlelfího mága téměř nenarazíte. Nejspíš je to ale i tím, že mágové sami o sobě jsou poměrně výjimeční - a když k tomu připočteme samotnou výjimečnost půlelfa, pravděpodobnost setkání s půlelfím čarodějem značně klesá.
Co se vycházení s ostatními rasami týče, mají v tomhle blíže spíše k elfům - rozumí si spíše s gnómy než s hobity, trpaslíci je zase považují za "špičouchý parchanty".
Existují případy, kdy půlelf skoro celý život úspěšně předstíral, že je člověk, protože po svém elfím rodiči zdědil z fyzického vzhledu velmi málo. Pokud ovšem půlelf nezemře na nepřízeň osudu, může se údajně dožít i 150 let (byť obvyklejší je právě jedno staletí), což u krátkověkých lidí vyvolává podezření.

Povaha

Půlelfové mají povahu velmi podobnou lidem - jsou rychlí, horkokrevní a dobře se přizpůsobují. Tyto vlastnosti ale často brzí jejich elfí krev, díky které mají mnohem větší vztah k umění, přírodě, diplomacii a rétorice. Poslední dvě sice nevyužijí na národní úrovni, protože žádný lidský státník si za svého zástupce nezvolí mezi-rasového bastarda, usnadňuje jim to ale přežití ve světě, který k nim od jejich samotného narození přistupuje spíše s nedůvěrou.
Někteří říkají, že půlelfové snoubí to nejlepší z obou ras - umí se zastavit a zamyslet se, ale přitom dokáží jednat rozhodně a v krizové situaci reagovat s dostatečnou rychlostí. Mají zájem o mnoho věcí, o které se zajímají elfové, ale zvládnou je dotáhnout dále, protože se rychleji učí a mají v sobě odhodlání lidí.
"Říkají, že jsme tvrdohlavější než elfové a jemnější než lidé - ale to přece nejsou vady."
Je jich ovšem velice málo a celý život zápasí s tím, že vlastně nikam nepatří, protože byť žijí mezi lidmi, nejsou lidmi.

Jazyk

Půlelfové zpravidla hovoří cindštinou, stejně jako lidé, většina půlelfů se ale ve svém pátrání za svým původem naučí i elfí jazyk.

ZVÍŘATA
Kromě toho, že Cindii obývá množství inteligentních ras, je i místní výběr živočichů značně rozmanitý.

Ačkoliv se jednotlivé druhy od sebe liší, všechna zvířata si ve hře mezi sebou rozumí. Přesto se dělí na dvě hlavní "frakce" - a těmi jsou tzv. "hodná zvířata", která na lidi od pohledu neútočí a kromě domácích zvířat to jsou také např. jeleni či jezevci, a "zlá zvířata", mezi něž řadíme většinu predátorů.

Ovce

Ovce domácí je malým domestikovaným přežvýkavcem, chovaným hlavně pro vlnu, maso a mléko. Výjimečně se používají i pro dopravu lehčích břemen.

Protože nejsou tak náročné jako skot, chovají se i v horských nebo suchých oblastech. Samice se nazývá ovce, samec beran. Vykastrovaný beran se označuje slovem skopec, maso skopců má slabší specifický zápach. Mládě se nazývá jehně. Ovce, která ještě nerodila, je jehnice. Samice v říji se prská nebo se bahní. Gravidní samice se označuje pojmem březí. Samice, která porodila se obahnila a nazývá se bahnice.

Ovce mají zpravidla spíše zvídavou a milou povahu, svého chovatele se nebojí a poslouchají ho. K hlídání stáda ovcí se často užívá tzv. pasteveckých psů. Chovatel ovcí se nazývá ovčák, který žije zpravidla v ovčárně.
V Cindii se nejvíc ovcí chová na severu, tj. hlavně na území Říše. Chovem ovcí se živí hlavně lidé a hobiti.

Ovce používají ve hře k dorozumívání hlavně bečení. Rozumí si mezi sebou a rozumí lidem, ale lidé jim nerozumí.
Celý jazyk je založený na citoslovci "Béé", které je různě vyslovováno. (dlouze -> bééé, krátce -> bé, dále tedy béébebe a tak podobně.)
Ve hře se ovčí jazyk vypisuje barevně v logu a píše se do logu těm, kteří mu rozumí. Jinak do chatu (který vidí uplně každý) se ozývá pouze bééé.

Moucha

Moucha domácí je nejčastější druh dvoukřídlých vyskytující se v domovech. Často je považována za škůdce, který sedá na jídlo a svými výkaly může přenášet vážné nemoci.

Má 2 páry blanitých křídel. Dospělí jedinci mají délku 6-12 mm. Jejich hrudník je šedivý se čtyřmi podélnými tmavými čarami na zádech. Spodní části břicha jsou žluté a celé tělo mají pokryté chlupy. Samice jsou o něco větší než samci a mají větší prostor mezi červenýma složenýma očima. Mají pouze jeden pár křídel, druhý je přeměněn v kyvadélko, které jim umožňuje neuvěřitelné letecké kreace.

Cindijské mouchy domácí jsou velmi přátelské, obzvláště mezi sebou. Shlukují se v houfech, kde se ta nejsilnější moucha dá označit za vedoucí. Celý houf ji následuje, dokud vedoucí moucha nezemře a není nahrazena jinou mouchou - prostým okem ovšem tyto výměny samozřejmě pozorovat nelze.
Jejich přátelskost neoceňují ne-zvířecí obyvatelé Cindie, kteří považují mouchy za přinejmenším otravné. Mouchy ale nejenže často ruší svým bzučením, ale obzvláště v horkých letních měsících mohou přenášet vážné nemoci.
Ovšem zatímco ostatníživočichové bývají lidskou činností spíše ohroženi, moucha patří k těm několika málo druhům, kterým blízkost člověka svědčí a nemusí se obávat budoucnosti.

Mouchy ve hře se dorozumívají pomocí bzučení - a jsou jím schopny komunikovat i s ostatními zvířaty.
Bzučení - slyšitelné jen za letu - je způsobeno tím, že letící hmyz kmitá křidly i několiksetkrát za vteřinu. Křídlo je v tomto případě vlastně kmitající destička a každá destička kmitající alespoň 16krát za vteřinu vydává tón určité výšky.
Ve hře se muší jazyk vypisuje barevně v logu a píše se do logu těm, kteří mu rozumí. Jinak do chatu (který vidí uplně každý) se ozývá pouze bzzzz.